Za komunismu jsme na tom byli stejně jako dnes a vůbec o tom nevíme.


Až půjdete po náměstí nebo po hlavní třídě, rozhlédněte se kolem sebe. Zastavte se a rozhlédněte se po těch největších a nejvíce třpytivých výlohách, třeba si uvědomíte, že to děsivé se neděje pouze u vás doma až tam za tou obrazovkou televize, ale že se to děje právě tady a právě teď ve vašem každodenním životě. A je to horší než za komunistů. Tak co je to děsivé? Odpověď se vám možná vůbec líbit nebude. Jsme chyceni systémem, a ani to nevnímáme.


Co se děje? Co to tu popisuju? Nejsem komunista. Nestraším vás, ani to není úmyslem tohoto článku. Nevytvářím tu žádné konspirační teorie, ani nepřivolávám apokalypsu. Ne. Chci abyste se podívali na váš vlastní svět jinýma očima. Podívejte se na váš život pohledem bez růžových brýlí.

Každý vnímáme to samé, něco se děje

Ať už máme nebo nemáme spokojený život, máme nebo nemáme úspěšnou kariéru, máme nebo nemáme byt nebo barák, děti na škole, auto, zda-li jezdíme nebo nejezdíme pravidelně na dovolenou, i tak alespoň občas vnímáme, že se v dnešní době se světem něco děje. Nevíme, co to přesně je, ale děje se to i s námi. Dnešní svět se okolo nás až moc "hýbe", je až moc v pohybu, lidi okolo nás jen blázní, všechno je extrémní, předimenzované a najaté. My sami začínáte kolikrát ztrácet soudnost v tom, co je a co už není pravda, co je a není reálné. A to jen toužíme po klidu, který se ne a ne dostavit. V hloubi duše tušíme, že se možná doopravdy s naším světem děje něco nepřirozeného a prapodivného. Už jednou to zažili naši rodiče. 

Neblázníme, ne. Nejsme divní, ne. Všichni dnes žijeme jen ve světě, kde nás hrstka lidí klame a lže nám přímo do očí a my je za to volíme do parlamentu a odevzdáváme jim daně. Víme, že nám lžou. Oni ví, že my víme, že lžou. Je jim to nicméně jedno. A nám vlastně taky.

Je to horší než za komunistů

Před 40 lety zde existoval ten sovětský svět, ten sovětský systém socialismu. Od dnešního systému se z pohledu vnímání reality však moc nelišil. V 70. letech se začal sám do sebe hroutit a rozpadat se. Rusko se stalo společností, kde každý věděl, že to, co tehdejší lídři říkali, nebylo reálné a ani pravdivé, a to protože mohli sami vidět vlastníma očima, že se jejich ekonomika rozpadá.

"Všechno bylo navždy až do momentu, kdy už to nebylo." 
(Alexei Yurchak)


Každý musel držet hubu a krok a "jít s dobou" a předstírat, že to bylo reálné a i kvůli tomu, protože si nikdo neuměl představit jinou alternativu. Lidé byli tak moc součástí systému, že to ani nevnímali a nemohli za systém ani vidět. Ona kamufláž a faleš byla normalizačně nenormální, hyper-normální

Reprodukce ideologických "norem" se stala mnohem důležitější než jejich kdysi předpokládaný smysl. O tomto pojednává i dvouhodinový dokument Adama Curtise: HyperNormalisation, rozohodně doporučuju shlédnout (v angličtině je ZDE). 

Připomínám možná i dva české filmy: Černí baroni a Tankový prapor. I když jsou oba filmy dějem velice zábavné a i možná tragicky komické, přesně reflektují onu hypernormalizaci popsanou Curtisem ve svém dokumentu. V té "realitě" lidé předstírali realitu socializmu každý den, stejně jako my to děláme v té dnešní době.


"Jsme chyceni systémem natolik, že to ani už nevnímáme. Nemůžeme už ani za systém vidět."


Pokud chceme něčemu doopravdy porozumět, musíme se nejprve od toho osvobodit.

Vše je jako skládačka od lega nebo jako puzzle. Čím více kostiček máme, tím snáze uvidíme pravý skutečný obraz. Čím více si toho budeme moci pospojovat, tím toho více uvidíme, tím to vše postupně začne zapadávat do sebe a probublávat na povrch. Čím více to vše okolo, co je nyní tak zmatené a nejasné, budeme chtít pochopit, tím více nás bude odrazovat realita. A kolikrát je bohužel pro někoho jednodušší žít raději v blahé a zaslepení nevědomosti, než zřít.

Kolikrát tvrdíme, že nám na tom záleží, nicméně děláme velké prd a tak se taky nic nemění a stává se to naší pokroucenou realitou. Víme, že to není ani reálné, přijímáme to však jako normální. 

"Vítejte ve světě, kdy pravda již umřela a ztratila váhu!"

Jak jsme se dostali až sem, kde jsme nyní?

Je to přeci normální svět, ujišťujeme se

Je to normální svět, ujišťujeme se každý den. Chodíme do práce každý den okolo velkých zářících výloh bank, pojišťoven obchodů s luxusním zbožím, které si nikdy nebudeme v takovém množství moci dovolit pořídit. Den za dnem chodíme do práce okolo zrenovovaných baráků a nákupních center, které jsou vlastně budovy investorů, kteří už nemohou  ani nikam jinam ty své peníze investovat. A tak se staví další a další gigantické projekty kancelářských prostor a nákupních center. Proč? Ano, správně, aby investor mohl dobře uložit své peníze.

Realita pravdy už bohužel neexistuje.

Zažili jsme zprávy o Brexitu. Zažíváme zprávy o "uprchlících" a o "uprchlické krizi". Máme zprávy o hrozbách zbrojení Ruska. Všechny tyto "zprávy" nám jasně ukázaly pouze jednu jedinou věc, že lidé jako nezávislí novináři, politici, think tank experti a další, kteří nám mají povídat a referovat o světě, jak funguje a jak hlavně má fungovat, neví vůbec nic. Ukazuje nám to to, že oni a i my žijeme ve snu, ve snu úplně odtrženém od reality.

Sociální sítě neexistují

Celé dny a noci trávíme na sociálních sítích. Původní vizí této platformy byl ráj, kde by se informace svobodně a volně šířili. Dnes jsou ale algoritmy tak silné a tak moc toho o nás ví, že nám ukáží pouze to, co máme rádi. Dostali jsme se do pasti echo komory, protože cokoli, co vidíme a slyšíme, jsme pouze my sami.

Naše práce je prázdná bublina

Přijdeme ráno do kanceláře a začneme "pracovat". Jenže tohle není naše pravá práce, ne, doopravdy není! Naše pravá práce je nakupování. jsme více spotřebitelé než občané. Pravou kanceláří, pravým provozem a pracovištěm jsou nákupní centra, eshopy, obchody, hospody a restaurace. Tam se odehrává ta tvrdá práce. Jsme řízeni výkonnostními cíli a měřitelnými výstupy.

Už jsme konečně v matrixu

My sami sedíme v takové prosklené kanceláři a víme, že tyto cíle jsou zmanipulované a falešné. Náš management ví, že my to víme. I přesto tam sedíme na nesmyslných meetinzích a předstíráme, že to je objektivní a racionální. My jsme ale v pohodě. Proč taky ne, náš problém to není, je to děsivý problém až za tou obrazovkou této firmy, něčeho, čeho jsme součástí a o čem nevíme vůbec nic, protože je nám to na hony vzdálené, ne? My víme, že tam musíme chodit, abychom dostali odměnu, se kterou jdeme tvrdě pracovat do obchoďáků a nákupních center.

"Lidé jsou si jen zřídka vědomi skutečných důvodů, které motivují jejich činy." 
(Edward L. Bernays, Propaganda)

Avšak před 50 lety bychom se opřeli do židle a viděli bychom svět takový, jaký doopravdy byl. Násilí a brutalitu skrytou pod povrchem, lež a manipulaci. Měli bychom nestranný pohled, osvobozený od politické manipulace. Od té doby však ta zdravá a korektní politika vyhnila, odpadla a vytratila se. 

Jen se koukněte, kolik lidí chodí k volbám. Nám není ani divné, že necháváme řídit naši zemi na základě 1/3 vyjádření občanů/spotřebitelů. Nám nepřipadá nenormální, že odevzdáváme více jak 50% našeho příjmu na daních do státní pokladny, což je mimochodem daleko větší zdanění, než bylo ve středověku. Jsme tupé ovce, které musí nakupovat, jinak by se tato hyper-realita zbořila sama do sebe. My jsme tu nyní zůstali pouze odtažití a nezaujatí bez pravých politiků a vůdců.

Politici vymřeli

S plným vědomým vnímáme, že politici dnešního světa nemají ani potuchy, co se děje a oni předstírají, že vše mají stále pod kontrolou. Nicméně jsou úplně bezmocní s uprchlickou krizí a nedělají vůbec nic s korupcí, naopak se na ní sami přiživí, nedělají nic s nerovnoprávností. Možná tu však žádní politici vlastně skutečně nejsou. Z politiků se vlastně stali takové loutky gaunerů jako je Babiš nebo Trump, jejichž pravou náplní práce je nás stále štvát a nasírat. A když už jsme více naštvaní, více klikáme. A to naše klikání krmí pouze neustále rostoucí mocné a bohaté korporace, které vlastní sociální média a ta nákupní centra. kam musíme chodit pracovat.


"Pokud můžete použít propagandu pro válku, můžete jí použít pro mír v podobě veřejného mínění (PR)."  
(Edward L. Bernays, Propaganda)


Svobodný projev byl umlčen

A my si stále myslíme, že se svobodně projevujeme. Jsme doopravdy však pouze komponentem v tomto konzumním systému. Kupujeme věci, které nepotřebujeme, kupujeme věci, po kterých jen podvědomě toužíme. Nic víc a ani nic míň. My chodíme okolo těch výkladních skříní bank, obchodů, šopingmolů a přijde nám normální mít na 1 km čtverečních tolik bankomatů, kolik odpadních košů v parku. V současnosti absorbuje tento systém veškeré protiklady. A to je důvod, proč se vlastně nic nemění.

Náš život odevzdáváme dobrovolně každý měsíc nákupním centrům, jsme ceněni jako spotřebitelé ne jako občané, dobrovolně se stáváme otroky, dobrovolně žijeme ve lži, kterou přijímáme za realitu. A i přesto jsme čím dál více neteční a lhostejní k tomu, co je a není pravda lež. 

Žijeme v éře hyper-normalistické hyper-reality, v době, kdy si kupujeme věci, které nepotřebujeme, abychom oslnili lidi, které ani neznáme.

Vítejte na mém blogu! Jmenuji se Jaromír a jsem autorem tohoto blogového vesmíru o technologiích 21. století, moderní architektuře, sci-fi, filmových novinách, alternativních přístupech a jiných zajímavostech. Přeji hezké počtení a díky za případné komentáře!

1 komentář:

  1. Za komunismu - bylo zvykem "držet hubu a krok". Lze tento popis situace použít i v dnešní době? Ano. I současná generace lidí od dětí ve škole po důchodce zažívá mnohdy nevědomky se podřizuje hlášce - "hele nedělej těžkosti". A tak vysokoškoláci si přivydělávají nekvalifikovanou prací- aby třeba mohli uhradit pomůcky do školy,která je "ze zákona zdarma"- jen musí třeba rodiče prvńáčka koupit učební pomůcky za v průměru 6,5 tis. Kč? Ani nechci mluvit o diskriminaci v sociálních otázkách...a lidé zase jak za komunismu jen postraně nadávají - stejně jako za komunismu....

    OdpovědětVymazat