Upřímný zážitek na druhou


Dnes jsem si užíval první mou služební cestu, plně jsem si vychutnával jídlo v restauraci, dlouho trvající déšť, práci v jiné zemi, cestování, samotný let. Někdo by se nad tím pozastavil a řekl si, co tím myslí a proč to nazývám upřímným zážitkem na druhou? 


Obyčejně neobyčejné věci neexistují. Užívám si to stále. Co že? Okamžik, všechno a vlastně nic. I obyčejné věci se dokáží proměnit v překvapení, v něco na co  životě čekáte, aniž byste o tom věděli. Někdo je uvidí a uvědomí si je, někdo je jen přejde a ani o nich neví. Jak mi jednou řekla moje kamarádka, “Ty žiješ Míro život několika lidí naráz. Cos prožil, tedy co sis plně prožil a uvědomil sis, je na několik životů.”  Není to náročné. Přeci to, že právě sedím v italské restauraci,  a čekám na letadlo do Frankfurtu  po 18 hodinovém pracovním dni není nic zvláštního. Ne? Bohudík, je. Pro mě ano.

A co to má společného s upřímností a  zážitky? Sen se stal pro mě skutečností. Cestuji a ještě mě za to platí.  Pro někoho náročná služební cesta, pro mě supr zážitek, na který nezapomenu, zážitek druhého stupně.  Já jsem mohl tuhle cestu odříct, v klidu jí naplánovat, připravit se, nebýt svým způsobem v nervech. Udělal jsem opak. V nervech nejsem.  Teď sedím v italské restauraci a po 4 hodinách volna, co  jsem proloudal po centru Düsseldorfu a udělal pár fotek, si to tu nějak plně všechno uvědomuji.

Čeká mě jen cesta domů. A věřte tomu, užívám si to! Každému přeji zažít to samé, v čem právě jsem já sám.  I v lednu může sluníčko plně svítit a sálat, i obyčejný oběd  v restauraci může být extází a prožitkem. Služební cesta se pro mě vlastně stala jakýmsi adrenalinovým zážitkem na druhou. Užívám si všechno, co mi přichází do cesty. Taxík, snídani, pohled z okýnka letadla v 7 hodin ráno na východ slunce, večeři, hotelový pokoj,  nastrojené polštáře, půjčený deštník blonďatou recepční,  černošku recepční, klienta, samotné školení, plnou únavu a i těch pár fotek v mobilu. A proč tedy dvojí zážitky?

Včera, když jsem upadl po náročném dni do postele,  a tupě koukal na německou telku a uvědomoval si, že němčina a I angličtina je ve mě tak hluboko, že už nepřemýšlím nad tím, v jakém jazyce kdo povídá. Dědeček měl pravdu. “Kolik jazyků umíš, tolikrát seš člověkem.” Kolik pohledů dokážeš mít, takový odstup si od sebe sama dokáži vytvořit.

 Já jsem si plně připustil fakt, že na tuhle cestu jsem se vlastně vydal jen proto, abych  sám sobě dokázal, že dokáži víc, než si sám připouštím, než kolik si věřím. Zamířil jsem nad mé limity, ve které nyní věřím. Šel do toho.  Plný život začíná za tím, kde se cítíme pohodlně, kde si sami věříme, kde něco známe, kde se vyznáme v pocitech. Plný život je připustit si překvapení a radost z nového a neznámého.

Na tuhle služebku asi jen tak nezapomenu, byla první, byla vysněná, doopravdy se pro mě uskutečnila. Poprvé, když jsem včera nastupoval do letadla, plně jsem si uvědomil, jak moc miluji létání a cestování, a jak moc si to vlastně užívám.

Mohu mít kdykoli zážitky nadšení, nezapomenutelného požitku nebo znuděnosti, deprese, samoty a já nevím čeho ještě. Jednoduše jsem přišel na to, že i nálada je vlastně volba, že i postoj je volba, že život jako takový je má vlastní volba. A je nádherné a plné vědět a cítit, že jsem zvolil plný a nádherný život.

Co si vlastně pamatujeme? Na co si rádi vzpomínáme?  Jaké to jsou vlastně zážitky, které nás nenechávají klidnými? Jsou to zážitky a prožitky, které v nás jakýmkoli způsobem zanechají stopu takovou, která se zapíše tak hluboko, že přetrvává a vystupuje v momentech, kdy  procházíme procesem růstu. Necháme si takový prožitek do nás plně vstoupit emocí. Ať už si to někdo nechce připustit, je to tak.

Jsou  naopak zážitky, které nechceme. I zde to platí stejným způsobem. Zažijeme-li něco doopravdy nepříjemného, co s námi zahýbá natolik, že to zůstane vyryto v nás jako v kameni, procházíme určitou změnou. Změnou přijetí.  Jsou to zážitky na druhou. Zážitky, na které nezapomínáme, zážitky, které nás plně utváří a směřují dále na cestě životem.

Růst a změna jsou nevyhnutelné. Pokud víte, kdy vyžadujete změnu, je růst dvojnásobný. Změna je i v postoji, kdy změnu připouštíme a jsme ke změně natolik shovívaví, že se stane vlastně námi samotnými. V takovém případě už jen volíme, jak změnu prožijeme, kde a v čem ji hledáme, v jaké situaci si jí sami vyvoláme. „Hledej znamení a naslouchej prorokům.“  Znamení jsou všude a prorokem je každý okolo nás. Stáváme se proaktivní v růstu. Známe potenciál změny, víme, kam nás může nasměrovat. Možná si sice plně neuvědomujeme, co všechno nám přinese. To není nicméně v tuto chvíli zase tak podstatné.

Pokud k sobě jsme natolik shovívaví a upřímní a máme se skutečně natolik rádi, že se sami sebe nebojíme, připouštíme si i takové situace v rámci změny, které se vynikají každodennosti. Připouštíme-li si možnost, že mě bude motivovat a inspirovat zážitek, kdy jsem se překonal a následně odměnil, příště jej zopakuji jen proto, že jsem poznal, že to pro mě funguje. Je důležité si uvědomit právě tento princip, jak funguji. Ne okolnosti a ani okolí. To je zcela  irelevantní.

Z okolí mohu nasávat, učit se, ponaučit se, inspirovat a motivovat se. Ten první popud musí být nicméně zevnitř. Správná cesta je tedy zevnitř ven. Inspiruji se okolím tím, že první vím, proč mě daná věc, člověk nebo okolnost inspiruje, motivuje a nadchne. Mám výchozí bod. Pokud jsem dokázal zapíchnout kružítko, mohu udělat první kružnici. To je ten princip.

Upřímnost sama k sobě je něco, čeho si na sobě cením asi nejvíce. Pravda někdy bolí, hodně. Lež nicméně nic nevyřeší. Lež pouze zakryje pravdu hábitem, odkloní nás od přímé cesty.  Před následky nikdo neuteče a stejně nás doženou. Ať už to někdo pojmenuje karmou nebo jakkoli jinak, neseme si vše s sebou. A je dobré to vědět. Je dobré připustit si pravdu. Přestat si nalhávat a začít si říkat pravdu. Nikdo to neuslyší a přesto to neděláme. Proč?

Dal jsem si  v těchto dnech takové zážitky a prožitky, které jsou pro mě doopravdy důležité. Budu se válet v posteli, dám si něco sladkého. „Důležité“ je možná přehnaný výraz. Výraz „upřímné“ možná sedí a vyjadřuje daleko víc. Na co si doopravdy vzpomínáme? Kdy jsme si okamžiky užili plně, když jsme je prožívali. Kde vlastně neexistovaly pochyby o okolnostech a ani následcích. A to je teď a tady. To je to jediné, co je pravé. To je důležité vidět, slyšet a cítit a prociťovat. Ostatní jsou jen výmysly a domněnky, které nemají s daným okamžikem vůbec nic společného.

Buď budeme mít vlastní, plné zážitky nebo zážitky druhých. Buď budu upřímně šťastný ze situace, z lidí a okolností, nebo budu hledat v daných faktorech něco, co vlastně není ani naše – to venku. Zážitek na druhou je pro mne to, že si užívám sám sebe, nepochybuji o svých radostech, o mém postoji, o mých schopnostech a chci růst a radovat se z každého  mého krůčku.



Přidat.eu záložku Print

Vítejte na blogu o inovacích a zajímavostech! Tento blogový vesmír o technologiích 21. století, moderní architektuře, sci-fi, filmových novinách, alternativních přístupech a jiných zajímavostech je tu pro vás. Přejeme hezké počtení a díky za případné komentáře!

0 komentářů: