Mars: běh o život /povídka/

Vánoce jsem letos strávil psaním, konečně jsem si dal sám sobě čas a něco napsal. Miluji sci-fi a tak to ani nic jiného být nemůže. Povídku jsem nazval Mars: běh o život. Krátký příběh astronauta, který,... Více v samotné povídce. Doufám, že se bude líbit!
Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám. 
deviantart.com
Stál uprostřed planiny, vítr Marsu se mu jemným prachem třepetal leskle po skafandru a zase mizel s větrem v pustině planiny Arcadie Planitia. Z posledních sil lapal po dechu. Únavou a vyčerpáním se mu podlamovala kolena.
 „Konec?“ problesklo mu hlavou.
 „Ještě ne!“ Dopadl zlehka, kolena se mu zabořila do rudého nekonečného oceánu písků Marsu. Jen tam tak klečel a těžce oddychoval po vyčerpávajícím pochodu od porouchaného přistávacího modulu. Byl již na 15,5 kliku daleko, příliš daleko na návrat. A ani nebylo kam se vracet.
„Tady někde to muselo být!“ Již po stý zkontroloval souřadnice, které mu ukazoval automatický satelitní naváděcí systém.
Ukazatel v pravém dolním rohu hledí stále pulsoval na stejném místě stejně jako před šesti hodinami – 0,5 kliku od místa přistání, tam se nachází modul s veškerým vybavením, vyslaný 6 měsíců dříve před jejich příletem. Zaslepeně koukal do dlaní plných stále se přesýpajícího rudého písku, který mizel s větrem neznámo kam.  
Ruce zabořil hlouběji a zase narazil na bílou skálu ledu, která se táhla pod celou planinou. Cítit a držet kus Marsu ve vlastních rukách byl vždycky jeho sen, který se mu nyní plnil. "Jaká ironie." pomylsel si.
„Zase ten zatracenej led, super!“ Pěstmi bouchl do poodhaleného namodralého ledu.
Jen na dosah ruky a nic s tím neudělá - voda, kyslík, všechno tu je, jsou toho tady tuny. “A je mi to tady všude teď naprd! Zatraceně!“
Vyčerpán se odevzdaně svalil na záda. Již přes 12 hodin byl poručík Scars donucen AIS (Artificial inteligent suit) vykonávat systematický průzkum celé oblasti k nalezení modulu, ale bez úspěchu. Model Arcadia II jako by se vypařil.
Hlavou se mu honily zkratkovité zoufalé myšlenky, kyslík měl na posledních 6 hodin, pak….  Pak co? Pojde tu jak krysa hozená do sudu s vodou, co musí šlapat jak zběsilá, aby přežila. Pette tušil, že to bylo všechno na nic.
„Ne!“ Veškerou svou energii vydával pouze na dýchání a na křečovité myšlenky o konci, které byly blíž a blíž.
V prvních hodinách po pádu, o přistání se mluvit ani nedalo, se jeho AIS systém adaptoval na celou situaci, která nastala od havárie přistávacího modulu. Vše šlo od deseti k pěti. Od eliminace hrozby pro přežití zbytku posádky výpravy uplynulo již 12 hodin a systém skafandru převzal kontrolu nad celou operací.
Stell a ani Artia s lehkým zraněním nespatřili ani planinu Arcadie povrchu planety. Počítač lodě Tartarus vyhodnotil situaci za Petta, za velitele mise – logickou dedukcí bylo ukončení životů dvou zraněných astronautů v bezvědomí. Příkaz Teratarusu oblekům AIS k provedení a vykonání rozkazu byl bez sebemenšího oznámení veliteli mise jednoduše proveden.
Na povrch planety se on sám v polozničeném přistávacím modulu dostával horko těžko. Výčitky vůči lodi Tertarus Pette ani neměl. Mise byla i pro Petta stále prioritou, i když byl na vše sám, odkázán plně na AIS, vyčerpaný, zraněný a bez možnosti návratu.
Pichlavá bolest na krku ho zase probudila. AlS zná cíl mise, Pette dostal další injekci na povzbuzení. Svaly se mu bolestí křečovitě zaťaly, když AIS jeho bezvládné tělo postavil opět na nohy. Palčivá bolest hlavy a svalů ho pomalu začala probouzet. Sám by to už nezvládal.
Systém skafandru ho tu nechává běhat a hledat stanoviště Arcadia II. s modulem stanice. Šílenství, v jeho zdravotním stavu. On by to už sám dávno vzdal a v klidu odešel. AIS měl jiný názor.
„Konečně, už bylo na čase.“ Pettovi se ulevilo. Umělé svalstvo AIS začalo nyní pracovat naplno. Petteovo vlastní svaly selhávaly, tak to vyhodnotil sám AIS.
Umělé svaly jeho obleku se daly do pohybu, Pette se ve skafandru vydal směrem na sever. Věděl, kam přesně ho AIS nese, k náhradnímu cíli  - k modulu první stanice, se kterou ztratili kontakt hned po startu druhé sondy.
Uvědomil si i to, že času již není mnoho, AIS přešel do krizového módu. On a jeho život se pro systém skafandru staly novou prioritou, nikoli vlastní cíl mise, která stála biliony dolarů a v kterém spočívala budoucnost válkou poničené a umírající Země.
Pro dokončení mise, spuštění teraformační jednotky stanice, bylo zapotřebí člověka, živého člověka a to pouze na spuštění. Toho si Pette byl vědom.
Celou dobu přípravy na výpravu si Pette představoval, jak bude asi povrch Marsu skutečný, v čem se budou jeho představy lišit od skutečnosti. U přímých přenosů z povrchu, které zabezpečily sondy vyslané do Arcadie, strávil hodiny, možná desítky hodin. Písečné bouře, východy slunce nad planinou, krátery ve východní části Milankovič, na jihozápadě Tyndall a severozápadě Stokes, to vše znal Pette zpaměti.
Na celé cestě k Marsu si to vše přehrával v hlavě znova a znova. Planinu Arcadia, místo, odkud bude planeta do 120 let znova přeměněn na modrou planetu. A tenhle úkol měl ležet na Pettovi a jeho posádce lodi Tertarus. Realita se ale nyní od všech plánů plně vymykala.
Dýchalo se mu snadněji než před chvílí. „To ta další povzbuzující injekce“ pomyslel si. Tělo plně odevzdal AIS systému, které ho unášelo rovinou směrem k poslednímu ke kráterům planiny. Okraj kráteru byl cíl, kam měl jeho inteligentní skafandr s ním namířeno.
„Předpokládaný čas dokončení mise?“ Od přistání promluvil chraptivě Pette poprvé.
AIS měl pro něj jasnou odpověď: „Poručíku Scarsi, předpokládaný čas dokončení mise je neznámý.“
Pette pootočil v klusu hlavu a v zádech mu pomalu mizelo pohoří a kopce Tholus Summit a Arsia Mons Mosaic, ta ještě z povzdálí rozpoznal.
„Proč je čas neznámý, stanice je odsud vzdálená přeci maximálně 3,5 kliku?!“
„Ano, poručíku Scarsi, přesně 3,45 kliku při konstantní rychlosti chůze bez odchylek.“ Odpověděl AIS.
„Tak sakra, proč neznámý!“ ozval se Pette naštvaně, ale AIS zůstal bez odpovědi.
„Dej mi satelitní záběr této oblasti,  … a …  najdi Arcadii, spočítej to na čas.“ Vyhrkl ze zebe Pette těžce. Docházelo mu sil. Poslední injekce přestávala působit.
„Ano poručíku Scarsi, zde je satelitní náhled, propočet při konstantní rychlosti a bez dalších změn je 1,51 hodiny při dodržení trajektorie a rychlosti. Priorita mise bude dodržena.“
Pette pochopil a plně si uvědomil odpověď, kterou mu AIS teď chladně sdělil.
„Priorita mise bude dodržena.“ Přemílal si mezi zuby slova jeho ne zrovna upovídaného skafandru. „Je konec.“ Kyslíku a energie měl na – koukl se do horního rohu hledí: jen 1, 5 hodiny klidné chůze.
Nekonečná planina Arcadie se rozprostírala až po horizont. Pette šel po trajektorii, kterou nastavil AIS, kroky se měnily ve stopy, které mizely v dáli rudého písku. „Nádherný pohled…“  To si vždycky říkal, když si pouštěl přímé přenosy z planin planety. Pohled na jeho planinu byl pro Petta nezapomenutelný a hlavně tak jiný od přímých kamerových záběrů sond. Zažít to na vlastní kůži, bylo úplně něco jiného. Bolest a zoufalství z brzkého konce přehlušovala vše, veškerou krásu a touhy, o kterých kdysi sníval doma a na základně. V hlavě měl něco jiného, než pohled na východ slunce nad vysněnou planinou.
Z ničeho nic se AIS zastavil. „Děje se něco?“ Zeptal se Pette. Nepřicházela však žádná odpověď. Pette zbystřil poté, co dostal další injekci do krční tepny, a to již čtvrtou. Palčivá bolest jím projela od hlavy až po konečky prstů. Zase se plně probral. Všechny smysly mu dávaly tisíce podnětů.
Pette se sarkasticky ve zbytku sil koutkem rtů pousmál. Jako první člověk se procházel právě on po těchto místech rudé planety. On je a vždy bude ten první. On bude i první, kdo tu bude mít i náhrobní kámen, pokud mu ho tam někdo postaví. Ironie. Bral to, co měl, to co mu bylo dáno. Nebrečel nad nezdařilou expedicí, naopak. Vychutnával si s omámenými smysly každý moment, který mu ještě zbýval. Proto byl stvořen.
„Konečná fáze mise Arcadia zahájena.“ Nic víc z AIS ani nedostal. Sám ani nepochopil, proč AIS tohle vůbec oznamoval nahlas. Byl plně při vědomí. Stál tam, vnímal všechno výrazněji, cítil se jak nadopovaný nebo nadrogovaný.
„Musím se dostat ke stanici a spustit terafomační proces, přece jsem se nedostal až sem jen tak! Počkat, konečná fáze?“ Došlo mu to.
AIS potřeboval Petta vypnout. Ano, AIS ho potřeboval vypnout, aby ho následně jen na chvíli „nahodil“ pro spuštění celého procesu. Zapotřebí bude on – jako člověk – jen při startu první fáze terafomace, pak už ne, vše ostatní zvládne počítač lodě Tertarus sám z oběžné dráhy, ne jak se domníval. A navíc na Tertarusu byl jestě lodní cyborg Petra, navigační důstojník.
Stál tam, rychlý tep mu svíral hrdlo, když si postupně uvědomoval a připouštěl, co se teď bude dít. Zavřel oči a chtělo se mu něco udělat, něco víc, než se očekávalo, něco víc než mu okolnosti dovolovaly. Něco víc, než jen čekat na konec, který mu AIS připravoval.
Celý život plnil rozkazy ve jménu mise MARS: škola, příprava, trénink na Měsíci, to všechno pro tenhle moment, který byl, jaký byl, rozhodně ne dle jeho představ a plánů. Tak moc v tu chvíli chtěl víc, než dostal.
AIS seděl na jeho vystresovaném a vyčerpaném těle jak přibytý, Pette se nemohl ani pohnout. Bezmoc se Pettovi zarývala až do morku kostí. Kyslíku mu zbývalo 1,9 hodiny, Arcadia byla vzdálená jen 1,5 kliku. Očima přejížděl po planině a hledal jakýkoli opěrný bod.
„Příkaz reboot AIS, přístupový kód Scars1138 M2036“. Pette neslyšel žádnou odpověď, ani na hledí nezaznamenal žádnou reakci na jeho prioritní příkaz, kterým by mohl získat více času. „Příkaz reboot AIS, přístupový kód Scars 1138 M2036“ Pette zopakoval automaticky příkaz a hledí zhaslo. Celá planila se rozsvítila do ruda. V zádech mu svítilo slunce. Nadechl se.
„Restartování AIS mi zabere asi 10 minut, dostatek času se přiblížit cíli“, přemýšlel rychle a chladně, času nebylo doopravdy nazbyt. V tom momentě vyplo i umělé svalstvo. Petteovi se podlomili kolena. Rozhlédl se. Konečně se mohl pohnout.
„Rebootovací sekvence AIS zahájena.“ To jediné viděl ve svém hledí. 1,6 hodiny s kyslíkem, a 1,5 kliku k cíli. Jeho kalkulace byla tak chladná, jako AIS při vyhodnocení havárie a ukončení života zbytku výsadku. Měl jen pár minut. Rozběhl se se vší vervou k okraji kráteru, který již rozeznával na horizontu. Poslední věc, kterou v životě udělá, bude běh se zlomeným žebrem ve skafandru.
AIS by ho v žádném případě nenechala udělat, do čeho se právě pouštěl. Rebooting byla jediná šance, jak se oprostit od AIS, jak být jen člověkem, bytostí i bez logiky, s emocemi a touhami.
Vychutnával si každou vteřinu, každý krok. Vnímal každý stín kamenů na planině, barvu nebe, vlastní dech. Nikdy v životě neprožíval žádnou takový mement. Bylo to jen proto, že věděl, že to jsou jeho poslední minuty. Jeho vlastní běh o život, který brzy dospěje završení. Poslední injekce ho vzpružila natolik, že zapomněl i na zlomená žebra. Běžel jak zběsilý, s každým krokem si však připadal jak smyslů zbavený. Tolik sil mu zase nezbývalo a bolest mu dávala co proto zabrat.
„Ještě pár set metrů, vydrž!“  Vsadil teď na jednu jedinou kartu, na AIS.
Na horizontu zahlédl něco barevného a lesklého, viděl to vše už jen rozmazaně. Už skoro minul hranici, kam se potřeboval dostat. Oblek dokončilo rebooting systému. To mohl provést pouze člověk. AIS se s Pettem zastavilo. Vyhodnocovalo situaci.
„Poručíku Scarsi, slyšíte mě?“ ozval se hlas jeho skafandru. Nikdo neodpovídal.
Poručík upadl vyčerpáním a bolestí do bezvědomí. AIS zapl umělý svalový systém a vypl podporu života. Senzory zaznamenaly polohu vůči cíli a vyrazil. Podpůrný systém pro posádku skafandru s umělou internigencí ožil na 100%. Bezvládné tělo poručíka Scarse se neslo ke stanici, která byla již pouze na dohled.
Během pár minut dorazili k cíli. AIS navázal i spojení se stanicí. Stracená stanice se zapla a byla připravená přijmout posádku Tertarusu. Došli až k přechodové komoře ke vstupu.
„Poručíku Scarsi, jsme u cíle!“ Poručík byl stále v bezvědomí. AIS vpustilo do skafandru všechen zbývající kyslík a začlo s masáží srdce. Jednou, dvakrát, třikrát. Ozval se tlumený hluboký nádech.
„Poručíku Scarsi, slyšíte mne? Jsme u cíle!“ Pette malátně překlopil hlavu z hledí dozadu a vydal ze sebe pár hlásek: „Žij.“ Krev se mu linula z úst a nosu. Zranění byla vážnější, než se mu zprvu zdálo.
„Poručíku Scarsi? Teraformovací zahajovací sekvence byla úspěšně spuštěna, mise dokončena. Děkuji za spolupráci.“ Poručík Pette Scars tato slova však již neslyšel.

Povídka zveřejněná též na www.piste-povidky.cz
 (http://piste-povidky.cz/autorske-dilo/80067)

Přidat.eu záložku Print

Vítejte na mém blogu! Jmenuji se Jaromír a jsem autorem tohoto blogového vesmíru o technologiích 21. století, moderní architektuře, sci-fi, filmových novinách, alternativních přístupech a jiných zajímavostech. Přeji hezké počtení a díky za případné komentáře!

0 komentářů: